Pavol Lukša: Čeladná je nádherná

PAVOL LUKŠA se narodil na Slovensku, jak ostatně jeho křestní jméno napovídá, ale dlouho si tam nepobyl. Když mu byly tři měsíce, přestěhovali se s ním rodiče, maminka Slovenka a tatínek Valach, do Čeladné. Kořeny tam zapustil důkladně. Ať už byl v životě čímkoliv, zaměstnancem lesů, 1. brněnské strojírny, poslancem parlamentu či náměstkem hejtmana Moravskoslezského kraje, Čeladnou nikdy neopustil. Od roku 1990 působí v místním zastupitelstvu a od roku 1994 je tam starostou. Vážně jste nikdy neměl chuť žít někde jinde, třeba ve velkém městě? To mě opravdu nikdy ani nenapadlo a asi bych nikde jinde nebyl šťastný. Čeladná je nádherná, prstenec hor kolem obce vytváří obdivuhodnou scenérii, navíc nám tady vůbec nic nechybí. Mnozí nazývají naši obec ostravským Beverly Hills, nicméně je to svým způsobem pravda. Máme tu úplně všechno, říká se, že jezdíme mimo obec pouze do divadla, všechno ostatní máme doma. Faktem je, že se tu lidé cítí dobře, nikam se nestěhují a počet obyvatel neustále roste. Dnes je nás dva tisíce sedm set, průměrný věk obyvatel je devětatřicet let. Nicméně obyvatelstvo nejen u nás, ale v celé Evropě stárne… Ano, lidský věk se prodlužuje, seniorů přibývá. A my se o ně staráme. Zajistili jsme jim levnou dopravu, vozidlo, které se jmenuje Senioráček . Denně od pondělí do pátku vozí naše občany nad pětašedesát let do centra obce a Frýdlantu nad Ostravicí na úřady, k lékařům, na nákupy a za dalšími záležitostmi. Službu využívá denně průměrně dvanáct občanů a cesta tam a zpět každého stojí 24 korun. O službu je takový zájem, že uvažujeme o zakoupení dalšího vozidla, protože naši občané si naši péči po celoživotní práci zaslouží. Máme u nás také velmi krásný dům s pečovatelskou službou, který jsme v době otevření ani nebyli schopni zaplnit, ovšem dnes je o pobyt takový zájem, že bychom potřebovali jeho kapacitu zdvojnásobit. [caption id="attachment_4266" align="alignnone" width="300"] Marie Formáčková a Pavol Lukša na akci Srdce pro seniora[/caption] Dovedete si představit, že i vy sám jednou budete podobné zařízení potřebovat? Dovedu si to představit celkem dobře, vím, jak dobře je tam o lidi postaráno, a taky vím, že oni se tam cítí opravdu jako doma. Člověk nikdy neví, jak se bude jeho další život vyvíjet, každopádně je fajn, když existuje místo, kde mi pomohou, až to budu potřebovat. Nicméně mám tři děti, věřím, že se o mě postarají ony. Máte tři děti a také manželku, která založila a provozuje denní stacionář pro hendikepované. To je obdivuhodné. K založení stacionáře přiměla manželku naše rodinná situace. Kromě syna Martina a dcery Lucie, kteří už jsou dospělí, Martin pracuje ve zdravotním ústavu v Ostravě, Lucinka jako právnička ve fakultní nemocnici, máme ještě syna Vojtíška, který se narodil s handikepem. Právě on byl impulsem, proč se manželka pustila do vybudování zařízení, kde se děti s různými hendikepy mohou vzdělávat a získávat dovednosti, které ke svému životu potřebují. Stacionář je v provozu už sedm let, je s ním hodně práce a starostí, ale také radostí, protože pomáhá nejen těm, kteří tam denně docházejí, ale i jejich rodinám. Patři k němu i chráněná dílna, kde se vyrábí nejrůznější užitečné předměty, z jejichž prodeje se částečně financuje provoz stacionáře. Do stacionáře chodí vypomáhat i moje 70 letá tchýně, která je sama po obrně, takže jsme rodina, která se opravdu nenudí, a já jsem tomu rád.


Vytisknout