René Pastrňák: Na lidi mám štěstí

Mgr. René Pastrňák, Ph.D. působí jako lektor, supervizor a poradce v oblasti sociálních služeb, veřejné správy, ale také v komerčním sektoru. Působí na Slezské univerzitě v Opavě a také na Ostravské univerzitě. Jeho specializací jsou metody a teorie sociální práce a také práce s menšinami, migranty a znevýhodněnými studenty. Bezesporu zajímavé obory, nicméně nejzajímavější, a hlavně obdivuhodný je on sám, i když právě tohle vůbec nemá rád. Nesnáší totiž, když na tak zvaně znevýhodněného člověka jsou jiná měřítka než na ty ostatní. Co si představit pod pojmem „znevýhodněný student“? Znevýhodnění studenti jsou ti, kteří jsou mentálně, fyzicky i sociálně postižení. V rámci Poradenského a kariérního centra Slezské univerzity v Opavě jsme po tyto studenty vypracovali metodiky, postupky, technologie, připravili kompenzační pomůcky, vyškolili asistenty. Jsme připraveni podat pomocnou ruku, když se takový student objeví. A jak je na tom znevýhodněný pedagog? Záleží na tom, o jaké znevýhodnění jde. Pravdou ovšem je, že jsem na vlastní kůži poznal, co potřebuje člověk, který přijde o zrak. Jak je důležitý například počítač s hlasovým výstupem a také obyčejná dovednost každé administrativní pracovnice – naučit se psát všemi deseti, tedy „naslepo“, jak se říká. Vy jste přišel o zrak jako dospělý muž a bylo to nečekané, dá se popsat, jak se v takové situaci člověk cítí? Šel jsem jako zdravý a fyzicky zdatný třiatřicetiletý jedinec se zápalem plic do nemocnice, kde mě předávkovali antibiotiky. Začal mi slábnout zrak, ale já tomu nepřikládal žádný význam. Ani jsem o tom příliš nepřemýšlel. Jenomže to bylo horší a horší, až jsem se jednoho rána probudil a neviděl vůbec nic. Byl jsem nastartovaný jak v osobním, tak i pracovním životě, učil na univerzitě, měl svoje podnikání a pak jsem najednou seděl doma na gauči, ztratil se v koupelně a netrefil na záchod. Beznadějně jsem bloudil v domě, který jsem krátce předtím sám vybudoval a nedovedl si představit, že takhle prožiji zbytek života. Nedovedl si to představit ani můj otec, který požádal o předčasný důchod a díky němu jsem postupně začal fungovat. Táta je ranař, bývalý sportovec, který celý život dřel a byl k sobě tvrdý. A právě jeho tvrdost mi pomohla. Trénoval mě, abych se dokázal v prostoru orientovat, nutil mě, abych se hýbal, neztrácel formu a netloustl. Neměl jste obavy, když jste se zase vracel do pracovního procesu? Člověk musí mít štěstí na lidi kolem sebe a já to štěstí měl a vlastně stále mám. Jednak vedoucí ústavu, kde jsem dřív pracoval, mi sama zavolala a nabídla, že se mohu do školy vrátit, že mi upraví úvazek. Sice jsem se pak musel postarat o organizační záležitosti, jako je například zajištění osobního asistenta, ale za tu nabídku jsem byl vděčný. Právě tak mi pomohl starosta Čeladné Pavol Lukša a jeho manželka, která vede stacionář pro hendikepované. Tito mi nabídli coby supervizorovi a poradci spolupráci. Jak na pedagoga, který nevidí, reagují studenti? Nezneužívají toho? Myslím, že studenti už si zvykli. Nemají tendenci mého problému se zrakem zneužívat a ani není proč. Nastavím jim pravidla, nedělám prezenci, řeknu jim, oč mi jde a oni to berou. Největší problém působím paradoxně mým kolegům, mají pocit, že potřebuji nějaké zvláštní ohledy, ale takhle se chová většina lidí. Domnívají se, že smyslové postižení jde ruku v ruce s mentálním. A tak je pořád potřeba jim dokazovat, že tomu tak není. Ale já to beru s nadhledem, který jsem získal také díky svému kamarádovi, který stejně jako já učí na vysoké škole a je na vozíku. Ten mi řekl, že není proč sedět doma a ochuzovat se o radosti života. Tak jsem ho poslechl a snažím se o nic nepřijít. Už jsem letěl do Singapuru, byl v Dominikánské republice, každý rok jezdím na Istrii. Máte asistenta, který je vaším studentem. Nadržujete mu? Vzhledem k budoucí profesi je pro studenty prospěšné v praxi si vyzkoušet, co to obnáší stát se asistentem hendikepovaného člověka. Ne každý se pro takovou práci hodí, nicméně Adam, který je mým současným asistentem, je mimořádně šikovný. Nadržovat mu nemusím, nepotřebuje to. A nezkomplikoval se váš osobní život? Máte-li na mysli partnerský vztah, tak i poté, co jsem přišel o zrak, tento vztah trvá a funguje. Za sedm roků, co nevidím, jsme se přestali řešit hlouposti, snažíme se, aby nám bylo dobře. Není samozřejmě každý den svátek, ale to by vlastně nikoho ani nebavilo. Třeba jednou zase uvidíte... Mám za sebou osm operací a pravdou je, že se mi částečně zrak vrátil. Naděje neumírá a můj problém je prý řešitelný. Aspoň to tvrdí paní profesorka, za kterou jezdím do Brna a ona mě ujišťuje, že přijde čas, kdy se to posune a já zase uvidím. Tak doufám.